Podzimní setkání ve Zlíně

15. srpna 2017 v 11:51 |  Hlavní příspěvky
Milí přátelé,

je to již několik let, co se skupinka přátel a vždy i několik nových tváří schází v důvěrné atmosféře s Martou Soreiou, aby sdílela a více objevila v sobě to, co nelze objektivně získat, ale čím lze pouze být.....
Obsah setkání bude trojsložkový - daršan, satsang, intenzivní léčba.
Marta bude během setkání s každým pracovat spontánně, podle toho, co bude každý zrovna potřebovat, aby poznal svůj vlastní přirozený stav.


Setkání se koná ve dnech 12.-15.10.2017

Program setkání: čtvrtek 12. a pátek 13.10. - večerní daršan

sobota 14. a neděle 15.10. - intenzivní víkendový satsang

Svou plánovanou účast prosím potvrďte na kontaktu: centrumarkana@seznam.cz (Blanka)



.
 

MYŠLENKY O MÍRU

29. května 2016 v 14:16 |  Hlavní příspěvky



Mír jako otázka Vědomí


Otázka míru je otázka lidského Vědomí. Člověk bude schopen žít teprve tehdy ve stavu trvalého míru sám se sebou a se svým okolím, až dosáhne vyšší úrovně Vědomí.
Pro dosažení setrvalého míru ve světě se proto musíme věnovat pozvednutí lidského Vědomí, neboť z míru jednotlivce vyvstane mír pro celý svět.
Svět je přímým výrazem lidského Vědomí. Stav světa a lidských vztahů přímo poukazuje na to, na jaké úrovni Vědomí se lidstvo nachází. Svět nepotřebuje mír, lidé potřebují mír, a když lidé dosáhnou míru sami v sobě, pak bude mír i ve světě.

Teprve tehdy, až člověk znovu objeví svoji božskou Vznešenost, své božské Vědomí, bude opravdu schopen žít se všemi v míru, v jednotě s Bohem, ve stavu absolutního Bytí. Když si je člověk svého Božství vědom, pak je celé jeho Bytí výrazem míru. Stane se výrazem síly přítomného okamžiku a tím nalezne naplnění sám v sobě. Toto naplnění spočívá v prodlévání ducha ve své vlastní přirozenosti.

Otázka tolik očekávaného míru ve světě bohužel nemůže být definitivně a trvale vyřešena, dokud se člověk nepozvedne do svého opravdového a přirozeného stavu, do stavu božské Jednoty.

Nejvyšším cílem lidského života je dokonalost a tato ústí v mír. Na cestě k našemu mistrovství musíme najít mír nejprve sami v sobě. Mír jednotlivce se pak rozšíří na rodinu, která představuje základní jednotku společnosti. Když se mír rozvine v té nejmenší jednotce, a sice v každé buňce určitého jedince, potom z tohoto míru vzejde mír v rodině a ve společnosti. Z míru ve společnosti může pak vyrůstat světový mír.

Z tohoto důvodu je rozvíjení vlastního míru v sobě samém to nejhodnotnější, co člověk může světu dát. Tento mír je to největší jmění, které člověk má. Převzetím odpovědnosti za vlastní vnitřní mír se současně zasazujeme o mír na celém světě.
Nejprve si musíme být vědomí svého vlastního míru a proměnu, kterou očekáváme od světa a od ostatních, provést sami v sobě ve svém vlastním nitru.

Svět jako výraz Vědomí a integrace vlastního stínu

Náš svět, tak jako ho vnímáme je svět oddělenosti. Svět není zdravý a celistvý, protože vypadl ze své jednoty. To neznamená nic jiného, než to, že človek opustil svoji Božskost.
Svět je takový, jak o něm člověk smýšlí. Je přímým výrazem jeho lidského individuálního vědomí.
Jednotlivci se zdá být svět takový, jakým on (jednotlivec) sám je. Mínění, které člověk o světě má, přímo odpovídá jeho stavu vědomí.
Výraz světa a jeho vědomí odpovídá zároveň jeho nevysvobozené bolesti. Ta vytváří svět a postoj člověka ke světu z jeho skrytých, nevědomých vzorků. Protože si člověk těchto vzorků není vědom a není ani zdravý ve své celistvosti, není nám dáno, abychom žili ve světě míru, který by byl zdravý, čistý a klidný.

Náš svět není jemný, poklidný, je jedovatý-toxický, protože vystoupil ze své Božské jednoty. Jednotlivec s ním přichází do bolestivé rezonance prostřednictvím svých vlastních tělesných toxinů, které se v něm nacházejí. Ty vytváří představu subjektivního světa. Vnitřní postoj jednotlivce ke světu a jeho prostředí a to, jak jednotlivec svět vnímá, je bezprostřední výraz toxinů v jeho vlastním těle.
Až teprve po té, když bude jeho psychika připravena tyto toxiny pustit, a až když tyto toxiny jeho tělo opustí, změní se zároveň jeho postoj ke světu. Když člověk pořád zažívá jednu a tu samou bolestnou zkušenost a ptá se sám sebe "Proč to tak prožívám, proč se mi to děje ?" zní odpověď "Protože máš v sobě stále ještě nevysvobozenou bolest". A tato bolest vytváří budoucí události a to tak dlouho, dokud se člověk od bolesti konečně neoprostí. Pokud naší bolesti, která není nic jiného než impuls přírody k našemu návratu do jednoty, nevěnujeme žádnou pozornost, vznikají nemoci. Když své fyzické tělo zbavujeme jedovatých látek, tak čistíme zároveň nejen naši psychiku, ale i náš vnější svět. Jak uvnitř, tak venku. Neexistuje žádná oddělenost, neboť všechno je obsažené ve všem. Člověk je celek a v každé jeho buňce tančí celé universum. Tímto je vyjádřená jednota makrokosmu a mikrokosmu. Uzdravení člověka a celého světa je tedy možné jen prostřednictvím změny individuálního vědomí. To znamená návrat k čistému vědomí, které je jediné opravdové lidské dědictví. Když se uzdraví člověk, uzdraví se zároveň také svět.


Integrace stínu


Touhou každého člověka je štěstí, svoboda a blaho. Ta rozhodující otázka je: jakým způsobem dochází k nepokoji a jakým způsobem je možné naleznout mír?
Když my z naší přirozenosti zdánlivě vystoupíme, když si nejsme vědomí našeho opravdového bytí, našeho nejvyššího Já a tělesné tlaky a tenze ve formě negativních emocí a pocitů nás překryjí, vyvstane pocit nepokoje.

To co náš mír a naše harmonické vztahy ničí a znemožňuje světový mír, jsou naše vlastní negativní emoce. Být v míru znamená mít klidný a vyrovnaný postoj ducha. Positivní přístup k životu znamená, obrátit pozornost k našim positivním vlastnostem. Negativní emoce, jako je nenávist, vztek, nenasytnost a konkurenční smýšlení nás vyvádějí z rovnováhy naší jemné přirozenosti a podkopávají/podlamují naši vlastní sílu a stabilitu. Proto je nesmírně důležité, abychom se na naší duchovní cestě věnovali transformaci negativních emocí, a jejich integraci do vědomí.
Pokud se nám nepodaří na naší duchovní cestě naše podvědomé podíly/vzorky přeměnit, krása a záře našeho opravdového věčného a absolutního bytí zůstane negativními emocemi trvale zakrytá.

Proto je integrace našeho stínu podstatnou a základní součástí naší duchovní cesty. Trvalý mír můžeme dosáhnout a pocítit pouze tehdy, když jsme připraveni si uvědomit naše negativní emoce,které jsou v našem těle zakotveny.
Mír znamená nejen harmonii ducha, ale i tělo bez vnitřního napětí a nutkání. Cesta světla kterou jdeme, je od přírody přímo vytvořená tak, že nám různé každodenní situace dávají možnost naše vnitřní napětí vnímat a rozpouštět. Tímto se stane celý den pravou meditací. V uvědomění si každého okamžiku můžeš cítit esenci svého absolutního bytí.

Být v míru sám se sebou a s ostatními znamená,v přítomnosti, otevírající empaticky prostor vědomí, především naslouchat druhým. Slova a věty jsou vnímány a ať jsou jakkoliv radostné či nadšené, je vidět bolest, která se za nimi skrývá. Čistá přítomnost okamžiku vnímá zapletení a přináší hodně světla do tmavých oblastí vědomí a otevírá jámu s kostlivci, kteří leží ukrytí ve sklepě lidského vědomí.
Dokonce i při nepatrných poznámkách a běžném chování nám empatie ukazuje, kde čeká ve stínu nevědomosti stará bolest na své vysvobození.
Uvědomit si svoji vlastní bolest, dát jí prostor a vědomě se na ní podívat, je jediná cesta, která vede ze starých vzorců nutkání ke vnitřní svobodě.

Když člověk svoji psychiku plně očistí, když už není nic, co by bylo nevědomé, pak se rozpustí zároveň blokády ve všech jeho čakrách. Dosáhne tímto svého plného sebeuvědomění, své seberealizace a kosmická energie může pak bez překážky naplnit lidskou číši, která se stane přímou manifestací Kristovy síly.
Člověk se stane Kristem. Ze své individuality vstupuje do sve universality a stává personifikovaným nástrojem Boha, projevem absolutního Míru. A tímto způsobem pak naplní svůj Božský úděl a výraz jeho konání je pak bezprostředním výrazem přírody. Stane se božskou nádobou a všechny jeho kanály jsou otevřené.
Takový člověk je pak výrazem Nejvyššího a žije pokojně v souladu s přírodním zákonem.






Člověk jako sociální bytost


Na relativní úrovni osobnosti se vnímáme především jako sociálni bytosti. Naše individuální štěstí je závislé přímo na našem okolí, na společnosti, ve které žijeme a na lidech, kteří nás obklopují. Není žádné individuální štěstí, které by bylo od druhých naprosto nezávislé.
Uvědomělost týkající se našich vnitřních hodnot můžeme vyvíjet a podporovat tím, že budeme prověřovat a sledovat, kde nejsme v lásce. Když si povšimneme bolesti, která nám ukazuje, kde v lásce nejsme, vyprostíme se z našeho zajetí a vrátíme se zpátky ke sve pravé Bytosti, do síly Přítomnosti. Když jsme Tady a Teď, není možno, nikomu uškodit. Pokud si je člověk svého Božství vědom, je jeho celá Bytost výrazem Míru. V tomto absolutním Míru neexistuje žádná minulost ani žádná budoucnost. Je to pobývání ducha v sobě samém.
Toto mistrovství musíme nejprve vyvinout a jít naší cestu autenticky a upřímně vůči sami sobě, neboť člověk v dnešním stavu vědomí je ještě stále otrokem svých citů.


Slova jsou hodnoty


Život, který se vyjadřuje na relativní úrovni jako hra vědomí, je perfektní takový, jaký je. (Perfektní v tom smyslu, že je Nejvyšším/Absolutnem právě tento výraz světa chtěný). To, čím ve skutečnosti v naší absolutní a pravé Božské kvalitě jsme, zůstává ničím nedotčeno. V relativním Bytí naší existence, v naší zkušenosti Bytí člověkem, ale hraje samozřejmě naše chování roli, neboť každou myšlenkou, každým slovem a každým činem vyzařujeme vliv na celé stvoření. Z tohoto důvodu je nutné, abychom pohlédli na naši etiku a abychom se věnovali našim vnitřním hodnotám a jejich kultivaci.
S každým vyřčeným slovem vysíláme přes zvuk řeči vibraci, kde mluví naše nejvyšší Já samo se sebou. V této řeči zazvučí tanec Věčného, symfonie, ve které věčné a absolutní tancuje relativní, pomíjivý tanec života.
Všechno je vibrace a tato se od nás rozšiřuje a zasáhne nejen naše bezprostřední okolí, ale i ostatní universa. Tímto můžeme harmonickými a láskyplnými myšlenkami vytvářet životodárné vlivy na naše okolí. Také slova jsou hodnoty, které přinášejí do světa positivní energii. Tímto způsobem je možné mír v nás a v druhých podporovat a upevňovat.
Štěstí, které zažíváme z míru naší vlastní přirozenosti, chce být rozdáváno. Vlny blaženosti se chtějí rozprostřít do nekonečné dálky oceánu věčného byti.


Různé úrovně konání


V relativním světě jsme jako lidé iluzorní, žité bytosti nástrojem Nejvyššího, nástrojem TOHO, co se děje , co se bude dít a co se musí dít.
Jediný rozdíl je v úrovni konání, ze které toto vyvěrá. Zdali je vědomé a děje se následováním impulsu z nejvyššího Já, nebo jestli se jedná o nevědomý čin z pocitu ega/jáství.
Zatímco nevědomá činnost je založena na kompulzivním jednání s pocitem "já jsem konatel", poukazuje vědomé jednání na činnost člověka vyvěrající z jeho vlastní přirozenosti, zakořeněné v pevné půdě jeho transcendentálního bytí.

Po poznání Pravdy se stává jasné, že malé lidské "já" je založeno na neustálém vnitřním nucení, úzkosti a tlacích, jejichž příčinou je prvotní strach, strach ze smrti. V tomto zakořeněn, mimo Pravdu, jedná dnešní člověk.

Jedinou motivací lidského systému je neustálé vytváření strategie přežití, která je založena na potlačování vlastního strachu a bolesti, které nechtějí být pociťovány. Při každém nesplnění vlastních nucených představ dochází u ega k vnitřnímu poplachu.

Na základě tohoto neustálého pudu sebezáchovy, z vlastních nevyléčených zranění a prvotního strachu, vyvstává zdánlivá lidská bytost.

Když si toto začneme uvědomovat, dochází k vyhojení našich ran a jejich uzdravení, protože jim začneme věnovat láskyplnou pozornost. Skrze toto uvědomění, které není nic jiného než láska sama, přestávají lidské tlaky a nucení, z nichž vyplývají nepřirozené struktury, existovat a život vyváží všechno sám od sebe. Člověk se poté vloží do rukou přírody, na cestu ke svému mistrovství, své pravé bytosti vstříc.

Z toku bytí jedná bytost v souladu s přírodou, s pochopením pro velký celek, jehož součástí sama je. Tato činnost je přímým výrazem totality a nesleduje žádný osobní účel. Zproštěn očekávání určitého výsledku svého konání, jedná mudrc k blahu světa. A tak se propojují a sjednocují Božské hodnoty absolutního věčného Bytí s relativními lidskými. Tímto se zakotvuje absolutní mír naší věčné přirozenosti v každé činnosti a tyto činy pak naplňují Božský účel.

Tento všeprostupující mír, z něhož může vyvěrat pouze bezúčelný nevázaný čin, je jediným správným základem veškerého konání.


Z knihy "Myšlenky o Míru" 1. část, Marta Soreia, Berlín 08/2016.

Tichý Satsang

9. března 2015 v 20:35

































.
 


Bytí a individualita

18. února 2015 v 17:58

Vy vyzařujete něco tak krásného, líbezného, já jsem tady dnes poprvé, já jsem na něčem takovém nikdy nebyla a mě to tak fascinuje, jak to děláte, odkud to máte, toto láskyplné a krásné, je to to božské, vy jste o tom před tím mluvila?

MARTA SOREIA: Já samu sebe nevidím Usmívající se Usmívající se Já nic nedělám, já jen JSEM a užívám si svého bytí, ani vlastně nevím, jak působím na druhé…Usmívající se

Já si jen vychutnávám ten klid a mir a krásu ticha. Já jsem tady v tomto momentu, v míru, který tento moment nabízí, v jeho kráse. A to je to, co je vyzařováno navenek jako energie a krása, láska a mír.

Čím víc jsme si této síly vědomi, která v nás proudí, čím víc poznáváme, že jsme tato síla sama, tím více se s ní identifikujeme a zrcadlíme víc a víc naše nejvlastnější, věčné Já. Tato síla je mír a klid naší vlastní přirozenosti.

Já jsem jen tady v sobě samé a v kráse tohoto okamžiku. Moje hluboké vnitřní poznání je, že my sami jsme tato síla. To je zároveň ta síla, která vládne univerzu, která nechává růst květiny, prostřednictvím které dýcháme a díváme se na svět, ta která, udržuje celé naše tělo.

Konečně, i všechny stromy, rostliny a zvířata žijí jejím prostřednictvím, to je univerzalní životní energie - kosmický život - transcendentální, absolutní bytí - kterým jsme my.

Na druhou stranu, člověk, který koná neustále dobro, se stává středem harmonického vlnění. Dobro je zaroveň naše přirozená povaha. Touto nejvyšší silou, silou našeho nejvyššího JÁ, vyzařujicí toto harmonické vlnění navenek, jsou druzí přitahováni. Tato energie je sama o sobě pro druhé velmi příjemná a vyvolavá v lidech pocity tepla a lásky v našich srdcích.

Bytí a individuální duch, který je v člověku nejsou dvě různé, od sebe odlišné věci. Individualita, která je v nás, na základě odlišných nervových systemů a kondicí našich tělesně duševních mechanism, není nic jiného, než naše nejvlastnější Já. Ale protože se nachazí v různých systémech, vytváří tak subjektivní aspekt osobnosti.

Čím je nervový systém člověka čistší, čím více se zbavil svých stresů a tenzí, tím silněji a jasněji vyzařuje sílu našeho nejvlastnějšího Já a zároveň krásu našeho věčného bytí. Když dosáhne nervový systém své nejvyšší čistoty, zrcadlí poté zcela jasně své nejvyšší Já a to v celé své plnosti. Zároveň dochazí k tomu, že individualita dosáhla úrovně tohoto bezmezného, věčného bytí. Duch vejde tímto do univerzálního kosmického bytí, kterého je součástí.

Proto individualita není zaroveň nic jiného než naše vlastní přirozená povaha, naše věčné transcendentální Já. Individualita je tedy universálního původu. Z tohoto důvodu je i náš individuální duch věčný, protože je jen součástí či zábleskem v našem nejvyššim JÁ.

Z pohledu východních tradic to vypadá následovně: Indicko védská tradice nazývá naši individualitu Jiva. Atman se nazývá náš absolutni aspekt, naše transcendentální bytí . Jiva je tedy součástí atmana, nebo-li vyvěrající z atmana. Když individualní kosmická duše dosáhne úrovně atmana, splyne pak se svým transcendetálním bytím. Jejich sjednocení a společná existence se nazývá Brahman.

Pro přátele japonskeho systému Reiki je to následovné … Rei- představuje náš univerzální aspekt a Qi- predstavuje osobní, individuální energii člověka. Qi je součástí či obsahem Rei. Čím více se člověk slučuje s kosmickým věčným aspektem Rei, tím více aktivuje svoji univerzalitu v těle. Pokud nastane sloučení či splynutí obou aspektů a tyto existují společně na jedné urovni, žije člověk v univerzalitě kosmického božského bytí.






.

Když naši drazí odcházejí

4. února 2015 v 18:06

Otázka:

Drahá Marťulko,

v těchto dnech je můj tatínek ve velmi kritickém stavu po rozsáhlém infarktu týden před Vánoci. Po pravdě řečeno, jsem teď tedy trochu ztracená, a na tuto situaci vlastně nepřipravená, přestože jednou musela přijít...


MARTA SOREIA:

V dnešním shonu, a rušném životě, si málo kdo z nás najde čas, aby se připravil na to, že naši rodiče ani my tady nebudeme věčně.
Když se nám jeví, že rodiče budou pomalu odcházet, je to pro nás nesmírně hluboký vnitřní proces, ve kterém potkáme hlavně sami sebe.

Přesto, že tím není pro nikoho z nás zrovna lehké projít, musíme se naučit zvládat další lekce, které pro nás život připravil. Nicméně, má přese všechno tento čas i své obrovské kouzlo, protože se dotkneme každý svým způsobem jiných dimenzí. A to nás tvaruje na naší další cestě. Takže když naši bližní odcházejí, patří jim zároveň naše poděkování za to, co se nám v těchto chvílích naskýtá a to je především dimenze lásky a uvědomění si konečnosti našeho vlastního pozemského života. Na druhé straně se nám po boku našich nejdražších otevře brána do nebes, je to čas, kdy můžeme vnímat, že život jako takový nikdy nekončí, jen změní svoji formu, že ŽIVOT jako takový nemůže být ničím dotčen.

Naše mysl se zastaví a my ustoupíme do pozice pozorovatele a vnímáme naši vlastní bezmocnost, naše oddání, pustíme se všeho a naše já zmizí v kráse okamžiku.

Najednou všechno splyne se vším.

A my pomalu začneme pociťovat, poté, co bránění se, pro nás překvapivému toku života ustane, že je všechno vlastně dobré, tak, jak to je. Naše srdce vnímá, že se duše našich bližních vydává na cestu, ale jen zdánlivě, a jako nebeský oblak nás doslova prolne TO, co dává život tělu, jak našemu tak i druhým. TO jedno, jediné, co je všude kolem nás, co je v nás.

A my si uvědomujeme, že se vlastně nemůže nic stát, že se vlastně nic neděje... společně s našimi blízkými, kteří to již bezprostředně pociťují a mnohdy se již vznášejí nad vším, což jim dodává nesmírnou vnitřní důvěru v život. V život jako takový, který nikdy nekončí. Také oni mohou proniknout do duchovních hlubin, otevírajíc se životu samému. A tak nastává dar všem těm, kteří nastaví životu svoji náruč, kteří se nechají smést jeho vlnami a nechají mu volný průběh.

Je to dar zázraku a uvědomění, že naši drazí nejsou to, za co jsme je měli, nýbrž že jsou věčností samou. Že jsou TO, co jsme my sami, že mezi námi není rozdílu; že vše, co existuje, je jedna jediná, nekonečná, neměnná, stálá a věčná, nesmírná krása našeho bytí.

I když se vlastní osobní energie zpočátku do všeho děni snaží zoufale mísit, vzájemná pouta se pomalu rozpouští a my pouštíme naše nejdražší do jejich netělesné svobody.

A Ty víš, že oni tady jsou, lehoučcí jako ten vánek, bez otěží lidského těla, které se jim stalo břemenem. A nastává pak pozvolna nesmírná vděčnost a ty začínáš vnímat už jenom lásku, která všechno spojuje, a Ty VÍŠ... A začínáš se těšit s nimi, vnímáš jejich krásu a jejich svobodu a každá Tvoje buňka s nimi tančí v jejich radosti a přeje jim šťastnou cestu světlu vstříc.


Zpětná vazba:

Nejdražší Marťulko,
děkuji za krásná a utěšující slova, která mi šla přímo do srdce.













.

Energetická podstata bytosti Marta

2. září 2014 v 10:45

Stručný rozbor grafiky

Počáteční spirála:
Vrozená - daná - energie je nezvykle nadprůměrné úrovně. Rozvolněnou strukturu spirály vnímám jako lehkost a radost vyplývající z vědomí přítomnosti Domova. Bytost má velikou vnitřní sílu pro cestu životem a na zvládnutí případných náročnějších úkolů - výzev.

Srdce:
Symbol Lásky. Z víru prvotní energie vyvěrají tři symboly srdce jako kytice. Ta se vznáší v prostoru uvnitř mohutné spirály. Velkolepý cit Lásky je tak přímo živen z podstaty bytosti a projevuje se bezprostředně do prostoru hmotného světa bez jindy obvyklých ochran nebo obalů.

Závěrečná spirála:
Hlava. Elegantně vztyčená a veliká spirála svědčí o výrazném zdravém uvědomění si sama sebe a o přirozeném kráčení životem.

Pozn.:
Soustředěným pozorováním obrázku o vlastním nitru se v dotčené bytosti vynořují na povrch (do vědomí) zobrazené energie a propojením vědomí a podvědomí se harmonizuje celá bytost. Myšlenky, které jsou přitom iniciovány do vědomí, mají ozdravný charakter (v tomto konkrétním případě není zapotřebí).
Pro bližší pochopení významu automatické kresby jednou čarou a použitých symbolů je možné nahlédnout na webové stránky s názvem Dotek nitra (krupicka.webnode.cz).